Formace / Brno Industra Art / 2016

 

(Lenka Burdová, Iveta Čermáková, Eliška Perglerová)
-23 °C, 6 ks, 45°

Lenka Burdová, Iveta Čermáková a Eliška Perglerová, které po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze začaly sdílet společný ateliér ve funkcionalistické budově někdejších pražských Elektrických podniků, se v Galerii Industra poprvé a nejspíš jen příležitostně „zformovaly“ do jednoho autorského hlasu. Najít společný průsečík bylo poměrně snadné, neboť se do určité míry jejich tvorba formálně i obsahově prolíná. Všechny tři zajímá jako určující entita prostor, v jejich samostatných pracích najdeme řadu odkazů k architektuře, interiérovému designu i sklon k utilitaritě, respektive možnosti některá díla také prakticky využít. To vše většinou prezentují v suverénní sochařské formě.
I na této výstavě se pohybujeme na pomezí sochařství, architektury a designu, přičemž hranice se zdají nejasné. V tom se Formace dotýká obecnějšího jevu současnosti, kdy se rozdíly mezi těmito kdysi pevně definovanými obory stírají. Situace je zde barvitější v tom, že jsou autorky zároveň sochařkami i architektkami své vlastní výstavy. Ani tento posun v akcentování profese architekta nebo architektky výstav, není úplnou výjimkou. Zejména v posledních letech se řada českých umělců a umělkyň především z nejmladší generace věnuje profesi výstavního architekta/architektky, přičemž někdy se ze služebné role vymkne a ze své práce učiní tvůrčí gesto. Další autoři ve svých instalacích rádi citují výstavní fundus z doby modernismu, který se stává stavebním materiálem i estetikou svého druhu. Jakoby se nad tím vším vznášela přehnaná starost, „jak umění prezentovat“, a tlačila se na roveň otázky „jaké umění prezentovat“.
Co ale vidíme na této výstavě, kterou autorky stroze charakterizovaly třemi údaji: -23 C, 6 ks, 45? Rozklíčovat tyto konstanty není těžké (teplota zmrazení objektů, počet výstavních panelů a úhel jejich zkosení), dál už si musíme poradit sami. Proč mezi výstavními panely tají geometrické útvary z ledu? A proč má jeden panel ve svém středu díru? Umělkyně vyšly z historie i současnosti místa. Bílými panely, které po skončení výstavy budou galerii i nadále sloužit jako výstavní mobiliář, autorky polemizují s průmyslovým prostorem samotným, respektive snaží se do něho vnést alespoň trochu estetiky tolik skloňované galerijní white cube, do níž stále vkládáme naděje jako do „ideálního“ výstavního prostoru pro prezentaci moderního a současného umění. Několik geometrických objektů odkazujících svým nezvyklým materiálem k původní funkci prostoru, vchází do diskuze s minimalistickým sochařstvím a zároveň slouží jako pomyslný sample exponátů dalších výstav, které se mezi danými panely v budoucnu uskuteční. Umělkyně tedy inscenují něco jako modelový případ a naznačují, že šest pojízdných panelů je nejen objektem k vystavení, ale také funkční skládačkou, z níž se dá uprostřed rozlehlé haly vytvořit i jakási kulisa white cube.
Výrazným, i když méně viditelným momentem výstavy je téma proměny, a to hned ve dvou podobách. Jednak je to možnost variování prostorového uspořádání, o němž už byla řeč, ale je to i méně viditelná postupná proměna ledové hmoty, jež je dobrou metaforou plynoucího času, ale kterou divák při krátké návštěvě těžko postřehne. Někde v podkresu tu ale je.

Terezie Nekvindová